Truda Grosslichtová

Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu, tak se jmenuje první kniha o životě tajemné herečky Trudy Grosslichtové a její rodiny, která vznikla za pomoci crowdfoundingového projektu a podpory lidí.


Kniha Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu vychází

12. srpna 2015 v nákladu 300 kusů a nebude dána do distribuce.

Kniha má 219 stran, je vytištěna na kvalitním křídovém papíře a doplněna Trudinými fotografiemi, které ještě nikdy předtím publikovány nebyly.

Kniha stojí 500,- včetně poštovného v rámci ČR.

Objednat si ji můžete na novakomi@email.cz


Aktuální informace naleznete také na facebookové stránce


Před Vánoci vyjde autorčina druhá kniha, pohádkový příběh pro děti nazvaný Klárka a její neuvěřitelná dobrodružství. Více informací o dětské knize naleznete zde.


Truda Grosslichtová

filmová hvězda 30. let, divadelní herečka, zpěvačka

KNIHA

Ukázky z knihy Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu

*Ukázky z knihy nesmí být jakýmkoliv způsobem reprodukovány bez předchozího souhlasu autorky.


Narodila jsem se 23. února roku 1912, dva roky před začátkem 1. světové války, která tolik poznamenala Evropu. Když jsem ale přišla na svět já, nemohlo být o válce ještě ani řeči.

V den mého narození padal na staré městské dláždění namísto sněhu déšť a teploty se pohybovaly nad nulou. Kdo se těšil na bílý únorový den, ten byl zklamán. Myslím ale, že mým rodičům na počasí vůbec nezáleželo – kromě radosti z mého narození měli plné ruce práce s mým dvouletým bratrem Ottou. Proháněl se po bytě a chtěl mermomocí vědět, kdo to z ničeho nic strhl pozornost obou rodičů jenom na sebe. Mimino! A ještě k tomu holka! No, nechápal asi, proč se kolem mého narození nadělalo tolik cavyků.

Dům, ve kterém jsem se narodila, se nacházel v Mánesově ulici na Královských Vinohradech. Tehdy to ještě bývalo samostatné město, ve kterém znal každý každého. O několik let později bylo přiřazeno pod rozrůstající se Prahu a stalo se ještě více symbolem dobrého bydlení na dobré adrese. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo osud, ale Vinohrady se staly také mým posledním bydlištěm za života v Československu. Vrátím se ale zpět do doby svého narození, protože to mě všechno krásné ještě čekalo.

Dali mi jméno Gertruda Marie, ale jinak mi říull íkali Truda, Trudička nebo Trudinka. Příjmení vnímám jako trochu příznačné, Grosslichtová. Grosslicht znamená v němčině „velké světlo“. Jakoby už to příjmení předznamenávalo mou snahu vyniknout, zazářit.



                                                                              --------------------------


Téma výletů vám teď trochu přiblížím, protože patřily k životnímu stylu První republiky. Někteří lidé na ně jezdívali na kolech. My jsme ale raději podnikali túry. Domluvilo se vždy setkání s tetami a strýci, popřípadně známými, a ve skupině se vyrazilo vlakem kamsi do přírody. Tam se podnikla pořádná procházka a vlakem jsme se k večeru zase vracívali domů. Už tehdy se lidé věnovali zdravému životnímu stylu, zajímali se o zdravou stravu, tak zvanou zdravu, a o dostatečný pohyb. Ve 20. letech bývalo zvykem se na tyto výlety parádně oblékat, i když to ne vždy bývalo praktické. Páni v košilích upnutých až ke krku, vestách, kravatách, ženy s klobouky na hlavě, botách na kramflíčku, a s příliš teplou liškou kolem ramen. Z dochovaných amatérských fotografií, které jsme tradičně pořizovali, na mě ještě po letech hledí unavení dospělí, kteří se mermomocí snažili nedat na sobě nic znát. Nás děti túry ohromně bavily. Až zpětně si uvědomuji, jak ta česká krajina byla překrásná. Jako dítě mě ale zajímaly jiné věci. Co my jsme se na těch túrách vyhrály, nasmály, pozlobily a nakonec skončily s dospělými v restauraci u malinovky, na kterou jsme se ohromně těšily. Tatínkové většinou svlažili hrdlo točeným pivem a libovali si, jak jsou ty túry báječné. Někdy jsme seděli u stolečků venku, jindy jsme se sušili uvnitř. Nejezdilo se kdovíkam, i výlet za Prahu býval fajn. Naše rodina si oblíbila krajinu kolem Slapů. Později jsme se sem vydávali na malé rodinné výlety autem. Nu, každá doba má své.


                                                                              --------------------------


     Z kraje jara jednačtyřicátého roku, ještě tehdy nebylo ani moc teplo, jsme se s Pištou vydali na trampskou dovolenou. Bylo to nutné opatření, protože v Praze byla napjatá atmosféra. Doufali jsme, že se situace během Pištovy nepřítomnosti uklidní. Bydleli jsme ve srubu nedaleko řeky, vařili v kotlíku na ohni, chodili na procházky. Byla to naše poslední společná dovolená.



                                                                                        --------------------------


Bylo to v roce 1987*. Chtěla jsem se ještě jednou podívat do milované Prahy. Kdybych věull ûděla, že režim padne, tak bych ještě rok dva počkala. Ale měla jsem už svůj věk a přece jenom mě to tam táhlo. Tak jsme jednoho dne, já, Evelyn a Jan, nasedli do auta a vydali se na Prahu. Na hranicích nás pustili bez problémů.

     V Praze jsme se ubytovali kde jinde než v mém oblíbeném hotelu Paříž. Seděla jsem v kavárněull û, upíjela z šálku voňavou kávu a vzpomínala, s kým vším jsem tu vlastně už seděla. S rodiči, se svými láskami a teď i se svou dcerou a zetěm.

     Nedávala jsem na sobě nic znát, ale párkrát mě pobyt v Praze velmi dojal. Věděla jsem, že je to naposledy.



                                                                                       --------------------------

Foto: Willi Ströminger

Tajemství, odvaha, láska, úspěch, pád, válka... To vše se vejde do jednoho lidského života. Truda dosálhla dobrého renomé v zahraničí ještě před Lídou Baarovou, byla hlavní partnerkou Oldřichu Novému v jeho pražském divadle, vystupovala na divadelních prknech v Paříži, na turné v Americe a pro anglickou BBC. Byla výjimečná. Podobně jako její bratr. Jak je možné, že jsme na ni zapomněli? Co se vlastně stalo? Více se dozvíte v knize Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu.

*Errata: V tisku se vyskytla chyba: str. 127. Truda se do Prahy přijela podívat v roce 1987, ne v roce 1988.